Na nápad pořídit si zrovna italského chrtíka přišel můj manžel Richard. Mně se líbili spíš teriéři a toužila jsem po bulteriérovi. Jenže jednou přišel můj muž domů a vyprávěl jak viděl v akvaristice v Kostelní v Praze 7 štěňátko italského chrtíka. Bylo prý nádherné. A tak jsme se spolu dohodli, že si koupíme italáčka. Když Ríša odjel na vojnu, rozhodla jsem štěňátko sehnat, abych měla doma společníka.

   Ale mě lákaly především výstavy. Hned v roce 1986 jsem se rozhodla pořídit si druhého chrtíka a navíc si psa dovézt z Francie. Napsala jsem předsedkyni francouzského klubu italských chrtíků a ta můj dopis předala tehdy začínajícím a téměř neznámým chovatelům Jean-Lucovi a Sylvii Juinovým vlastnícím stanici Des Trois Pyramides. Jistě tehdy netušila, že se zakrátko vyšplhají na špici nejen francouzského, ale i evropského chovu italských chrtíků. Domluvili jsme se na výměně pejska za fenku, což byla pro mě jediná finančně schůdná možnost, a tak jsem začala shánět vhodné zvíře. Moc na výběr nebylo, proto jsem byla ráda, že v té době měl Eda Klezla svůj druhý vrh (ch. st. Mini) po velmi krásné šedé fence Ophelii Gilovam  a Interšampionovi Goyovi Adubop Lerak. K dispozici byla šedá fenka Barbie. Teď bylo třeba ještě zajistit transport. Bylo to v době totality, neměla jsem požádáno o devizový příslib, nemohla jsem tedy dostat ani výjezdní doložku na Západ. Tehdy se uvolila má tchyně, Španělka - tedy s možností volně cestovat, že onu psí transakci provede. V červnu 1987 jela s Barbinou vlakem do Stuttgartu, kde na ni na nádraží čekali Juinovi s černým pěti a půl měsíčním psíkem dánsko-francouzské krve. Ještě týž večer cestovala opět celou noc zpátky do Prahy.

A jak se měla Barbie Mini ve Francii? Jako štěně vypadala velmi slibně. Vyrostla z ní však veliká 

(39 cm) robustní fena. Na výstavy s ní rozhodně nebylo pomyšlení, ale v chovu se uplatnila neuvěřitelně dobře. Byla jsem překvapená, jak skvěle dokázali Juinovi promyšleným výběrem krycích psů vytěžit z průměrné feny krásné potomky. Hned první vrh dala 6 štěňat! Byla mezi nimi i Diva Des Trois Pyramides, budoucí šampionka a maminka mého v pořadí čtvrtého psa Hannibala. Ale to předbíhám.

Koncem roku 1987 nás postihla těžká rána. Dina srazilo auto a smrtelně ho poranilo. Tak nás ve dvou 

a půl letech opustil... Juinovi měli zrovna narozené isabelové štěňátko a nabídli nám ho darem, aby nám zmírnili bolest nad ztrátou Dina. V květnu 1988 jsem se poprvé vypravila na Západ a jela jsem si do Francie pro psíka jménem CHIC Des Trois Pyramides. Je napůl Čech po otci, malinkém (32 cm) k Juinovým importovaném Italosovi Adubop Lerak, napůl Francouz po šampionce Aquarelle Des Trois Pyramides. Chic dorostl do 38 cm. I jeho poznávacím znamením je hyperdlouhá úzká hlava. Sklízel v Čechách docela úspěchy, v zahraničí už tolik ne, sama jsem uznala, že není úplně stoprocentní, 

a tak jsem ani neuvažovala o získání titulu Interšampion. Chic se tak musel „spokojit“ s šampionátem ČSSR, 3 x Klubovým vítězem, CACIBem a několika CACy. Chic má jednu dnes už poměrně vzácnou vadu - zkrácený hrudník, který není pěkně zaoblený, ale jakoby uťatý. Naštěstí je tento defekt docela dobře uhlídatelný, pokud nepoužíváte k plemenitbě oba rodiče, kteří mají k této vadě dispozici. Chic nepřenesl špatný hrudník na žádného ze svých četných potomků, vada se objevila pouze jednou ve druhé generaci a dále pak ve třetí a čtvrté generaci už ne.

Hannibal je opravdu výjimečný pes. Velmi jemný, 37 cm velký s nádhernou dlouhou a úzkou hlavou. Jeho jediným nedostatkem snad je kratší ocas. Má výbornou, milou a klidnou povahu, nádherný pohyb, takže vystavovat jej byla radost. První výstavní sezóna v roce 1994 byla velkolepá. Hannibal sbíral vavříny doma i v zahraničí. U nás moc velkou konkurenci neměl, o to víc mě těšily jeho zahraniční úspěchy, a to i na velkých výstavách. V Paříži na francouzském šampionátu získal Hannibal R.CAC 

a R.CACIB v konkurenci 16 psů ve třídě otevřené (fen pak bylo 22). Porazil psa, který týden nato získal v Bernu titul Světový vítěz, a skončil s R. CACIB za nádherným psem anglicko-francouzské krve, který byl v dalších letech ve Francii absolutní špičkou, Isatisem du Manoir des Ombreuses. Na světové výstavě 1994 získal skvělé ocenění V4 v konkurenci 11 psů v třídě otevřené. Na podzim téhož roku v rakouském Tullnu získal titul Bundessiegra a BOB a porazil naše dávné rivaly, chrtíky della Casetta Pucci. Následující rok však přišla katastrofa. Poprvé za ta léta strávená se psy jsme se rozhodli jet na dovolenou bez nich. Měli jsme totiž v únoru zaplacený letecký zájezd do teplých krajin, a tak jsme naše tři psíky svěřili tchyni, na kterou byli zvyklí. Po návratu nás čekal šok. Hannibal se krátce po našem odjezdu ztratil, našla ho jedna velmi hodná a laskavá paní, která viděla, jak ho přejelo auto. Měl na třikrát zlomenou pánev, vykloubený kyčelní kloub a zlomenou stydkou kost. Ale přežil. Ke vší smůle ho na jedné malé veterině špatně ošetřili. Hned po našem návratu jsem ujížděla do Libně na kliniku Erika. Vlastně celou dobu, co mám psy, chodím k panu doktoru Hronovi a paní doktorce Vozkové, kteří se za ta léta naučili dobře rozumět tomuto křehkému plemeni. Moc velkou radost ze mě neměli. Po několika dnech už zlomeniny začaly srůstat. Přesto se dr. Hron rozhodl operovat. Komentoval to slovy, že je to jako by obral kuře a snažil se ho zase sestavit dohromady. Odvedl fantastickou práci! Hannibal, který by asi byl odsouzen ke kulhání po třech, se po operaci a několikaměsíční intenzívní rehabilitaci vrátil do výstavního kruhu! Stálo to veliké úsilí a trpělivost, a to nejen nás, ale především Hannibala. Díky své skvělé povaze přetrpěl všechny úkony, cvičení a masáže. Po sedmi a půl měsících od úrazu se opět předváděl! Úraz ho samozřejmě poznamenal. Nechodil už tak lehce, zdeformovaná pánev posadila celou záď trochu níž, těžiště psa se posunulo dopředu, protože zadek trochu nadlehčoval. Začalo se proslýchat, že ten Hannibal vlastně vůbec není nijak výjimečný... Přesto zůstal krásný a jeho elegance a přednosti stejně vítězily. Bez problémů dokončil titul Interšampiona, šampiona Čech, Slovenska a Rakouska, stal se Národním vítězem, 3 x Klubovým vítězem, nasbíral hodně CACů, CACIBů a BOBů. Na světové výstavě ve Vídni 1996 opět skvěle zabodoval a získal ve třídě šampionů hodnocení V3 za Světovým vítězem, svým polobratrem Hold-Upem Des Trois Pyramides, a krásným holandským psem Eduardem il Piccolo Azurro. Udělalo mi velkou radost, že se pan dr. Hron přijel do Vídně podívat, jak se jeho pacientovi vedlo.

Na sklonku léta 1997 jsme opět museli překonávat přetěžké chvíle. Umřel Birichino. Během čtyř dnů mu v břiše narostl obrovský nádor, nafukoval se nám před očima. Opět jsme se upínali k doktoru Hronovi 

a jeho zázračným rukám, ale tentokrát marně. Nádor byl prorostlý slezinou a slinivkou a nešel operativně odstranit. Biri s námi prožil devět a čtvrt roku, zemřel v necelých deseti letech. Smutnější to bylo o to víc, že jsme ho půl roku předtím dostali dobrou péčí a pravidelným cvičením z poranění páteře, po kterém mu na měsíc a půl ochrnuly zadní nohy. Dr. Hron to pohnutě komentoval tím, že rakovina se bohužel rozmasírovat nedá...

Měli jsme Chica a Hannibala, a přesto se nám zdál náš byt pustý. Volali jsme opět do Francie. Týden před Birichinovou smrtí se tam narodil Mistral des Trois Pyramides. Po matce Francouz, po otci Holaďan s polovičním podílem krve el Saghir. Nemohli jsme se dočkat, až mu budou tři měsíce. Na začátku prosince jsme jeli ve sněhu a plískanicích 2700 km tam a zpátky pro malého černého skřítka 

a těšili se, co z něj vyroste. Ale i mistr tesař se utne! Mistral je malinký (34,5 cm), má pěkné tělo, ale kulatou hlavu, navíc mu v 7 měsících atrofovalo varle. Do chovu je tedy nepoužitelný, z výstav vyloučený, zato je to úžasný pes pro radost, se skvělou, veselou povahou, skutečný ďáblík vyvádějící neustále lumpárny. Málokdo nám věří, že už dávno není štěně.

Když se Mistral nevyvedl, začala ve mně hlodat touha pořídit si tentokrát fenku a zkusit konečně po léta sbíraných zkušenostech také chovat. Samozřejmě jsem hledala takovou krevní linii, která by dobře pasovala na Hannibala. Obrátila jsem se opět na Jean-Luca a čekala. Jenže jako naschvál se rodili samí pejskové, žádná vhodná fenka. Začala jsem být netrpělivá, protože to trvalo více než rok. Pár dní před Vánocemi 1998 zavolal Jean-Luc, že se stěhuje a potřebuje trochu zredukovat počet chrtíků. Měl zájemce z Holandska, především o jeho „favoritku“ jménem NINA-ROSA des Trois Pyramides.

Až v roce 2002 jsme opět po dohodě s Jean-Lucem zavítali do Francie a jeli si pro nádhernou, elegantní krasavici s příznačným jménem ROMANZIA des Trois Pyramides, sestru Rockyho. Okamžitě opanovala výstavní kruhy a sklízela jeden vavřín za druhým. Dlužno říct, že zaslouženě. Podívejte se na její stránku, určitě se vám bude líbit. Dlouho jsem pro ni hledala ženicha. Pro první krytí jsem nechtěla jezdit do zahraničí a najít vhodného krycího psa v Čechách nebo na Slovensku nebylo snadné. Nakonec jsem se rozhodla pro zcela nepříbuzného elegantního šedoplavého psíka Františka Dobrotu z Ivaru, s krásnou hlavou a vynikající povahou, navíc zkušeného krycího psa. Typově mi nejlépe pro Romanzii seděl. Volila jsem dobře! Z tohoto spojení se narodila 4 štěňata. A pak už jsem věděla, že bez webových stránek se neobejdu – tak jsem se dala do tvoření. A tak vše ostatní a podstatné najdete v dalších sekcích.

Pokud vám název mé chovatelské stanice a jména štěňat něco říkají a dáváte si je do souvislosti

s knihami anglického spisovatele R. R. Tolkiena, jste na správné cestě. Již léta miluji jeho příběhy a ságy (nikoli zfilmovanou podobu), a tak jsem se rozhodla dávat svým chrtíkům jména postav, míst, krajů tvorů a věcí z bájného Silmarillionu, trilogie Pán prstenů a Hobita.