Historie plemene

   Italský chrtík je prastaré plemeno. Stopy jeho existence vedou do Egypta, a to až do  pátého tisíciletí před naším letopočtem. Z těchto dávných dob totiž pocházejí kosterní zbytky malých psíků chrtovité podoby. Z 1. století př. n. l. se dochovaly i překvapivě zachovalé mumie, které potvrzují, že již tehdy se vyskytoval malý chrt kohoutkové výšky do 40 cm. Byl s největší pravděpodobností společníkem faraonů a vysoce postavené aristokracie. Italský chrtík by se tedy měl jmenovat spíše egyptský chrtík, protože jeho původ je v Egyptě a s Itálií ho pojí až pozdější historie a hlavně jedna pikantní historka:

Říká se, že tyto něžné a ušlechtilé psíky chovala sama královna Kleopatra. Darovala prý párek chrtíků svému milenci  Caesarovi, a tak se toto plemeni dostalo na Apeninský poloostrov a získalo své jméno. Ve skutečnosti se chrtíci dostali do tehdejšího Říma už asi v pátém století př. n. l.

Malý chrtík si uchovával své postavení milého společníka králů, šlechticů a bohatých měšťanů. Z Itálie putoval do Francie, Anglie a dalších evropských zemí.V průběhu starověku i středověku najdeme jeho četná vyobrazení a sošky. Pověstná je skvostná bronzová socha od renesančního mistra Benvenuta Celliniho. Známé jsou obrazy holandských mistrů, které mimo jiné dokazují barevnou variabilitu tehdejších chrtíků, neboť zachycují dvoubarevné psíky - tedy zbarvení, které je dnes v zemích FCI zakázáno, avšak se s ním běžně setkáme ve Velké Británii, USA, Austrálii, Japonsku atd.

Velkými milovníky chrtíka byl kromě Kleopatry anglický básník Geoffrey Chaucer, který mu věnoval místo v Canterburských povídkách, chrtíci byli velmi ceněni na dvoře francouzského krále Slunce Ludvíka XIV., svou obrovskou láskou k tomuto plemeni byl proslulý pruský král Bedřich Veliký (historické prameny však uvádějí, že to byl tzv. postupimský chrt, plemeno větší než chrtík, velikostí podobné spíše vipetovi), francouzský spisovatel Alphonse de Lamartine, Gustave Flaubert zvěčnil italáčky ve svém slavném románu Paní Bovaryová. Seznam obrazů, sošek, tapiserií, fresek a literárních děl s motivy italských chrtíků by zabral několik stránek.

V 19. století se toto plemeno záměrně zmenšovalo, aby se odlišilo od vzniklého vipeta. Anglický standard kolem roku 1895 uváděl velikost 28 - 30 cm. Chrtíci byli nezdravě křehcí, vykazovali známky nanismu (trpaslictví) - měli kulaté hlavičky, vypoulené oči. S tímto neblahým dědictvím se občas potýkají dodnes.

V prvním desetiletí 20. století začali chovatelé plemeno oživovat cizí krví, importy ze zámoří a snažili se vrátit chrtíkovi podobu elegantního, ušlechtilého avšak i sportovně založeného psíka. Toto úsilí přervaly obě světové války, během nichž evropský chov téměř vymizel. Koncem 40. let a v průběhu let 50. bylo plemeno na kontinentě znovu zrekonstruováno. Velký podíl na tom měla paní Pia Pflegerová, majitelka rakouské stanice Springinsfeld. Pomohli jí chovatelé ze Švédska, Velké Británie a Německa.

Dnes je chrtík nejhojněji chován ve Francii, jejíž chov patří ke špičkovým, podobně jako v Itálii a Skandinávii. Také Holandsko, třebaže je to malý stát, se může pyšnit velmi kvalitními odchovy. Naopak svou dříve významnou pozici ztrácí Německo a Rakousko. Potěšitelné je, že chrtíci získávají velkou popularitu v Rusku a pobaltských zemích.

K nám, tedy do tehdejšího Československa, byli první chrtíci dovezeni na konci 60. let panem Badalcem. První odchovy byly zapsány na počátku 70. let ve stanici Jivaro pana Krásného po fence Xita Springinsfeld a švýcarském psovi Lion´s Vento. Postupně k nám byli importováni další chrtíci z Německa, Rakouska  a Anglie a český chov se pomalu začal rozvíjet. K prvním chovatelským stanicím patřily Jivaro, z Údolní přehrady, Dixon, Swift, následovaly stanice Gilovam, Fit a Skara, z nichž chovatelka posledně jmenované, paní Marešová,  aktivně chovala do konce 20. století  a na bázi její stanice vznikla i do roku 2006 nejmasověji chovající stanice Skarak manžela paní Marešové Roberta Mareše.

Postupně se chrtíci začali objevovat na výstavách i dostizích. V roce 1979 byl prvními chrtíkovi českého chovu udělen titul Interšampion – získala ho fenka Elsica Swift chovatelů Vališových (po Akimovi z Údolní přehrady a fence Indra the Joker). Italský chrtík nikdy nepatřil k populárním plemenům (což je snad dobře), a tak se jeho chov po počátečním boomu v 70. letech zvolnil. Určitě se na této situaci podepsaly i omezené možnosti importovat zvířata a cestovat do zahraničí vzhledem k tehdejší politické situaci.

Někdy se můžete dočíst, že v 80. letech a začátkem 90. let se na výstavách chrtíci objevovali jen sporadicky. Není to pravda. Já jsem od roku 1985 skutečně objezdila valnou většinu CACových a CACIBových výstav, a tak mohu zodpovědně potvrdit, že jako dnes jsou některé výstavy obsazeny málo, dvěma třemi chrtíky a jiné třeba sedmi, deseti a více, tak to bylo i tehdy. Samozřejmě bylo toto plemeno mnohem méně početné než dnes.  Buďme rádi, že dnes se rodí více chrtíků a je tedy šance je na výstavách vidět častěji. Jen několik čísel pro ilustraci (připojuji, pokud vím jistě, i počet vystavených): MV Brno 86 - 10 přihlášených, 9 vystavených; MV Brno 87 - 11 přihlášených, 8 vystavených; MV Nitra 87 - 12 přihlášených, 8 vystavených; MV Brno 88 - 19 přihlášených, 10 vystavených; MV Brno 89 - 14 přihlášených, 12 vystavených; KV Plzeň 89 - 11 přihlášených, 7 vystavených; KV Brno 90 - 16 přihlášených; MV Brno 91 - 10 přihlášených i vystavených; MV Nitra 91 - 8 přihlášených i vystavených.

Koncem 90. let se chov chrtíků u nás opět rozšířil, bylo importováno několik nových chovných jedinců. Zvětšil se počet výstav v Čechách i na Slovensku, rozdělením Československa na dvě země se zjednodušily i podmínky pro získání CACIBů a mezinárodního šampiona krásy, a tak tento titul zdobí mnohem více chrtíků, než tomu bylo dříve. Také rozmach internetu neuvěřitelně usnadnil kontakt se zahraničními chovateli, ale i propagaci plemene, prodej štěňat a podobně.  Ročně se v Čechách rodí od 40 do 60 štěňat (průměr na vrh je něco přes tři štěňátka). Je tedy z čeho vybírat a záleží na zájemci, jaká kritéria jsou pro něj při výběru chrtíka rozhodující.

Standard italského chrtíka (FCI č. 200)

KRÁTKÝ HISTORICKÝ SOUHRN: Italský chrtík pochází z malých plemen chrtů, kteří žili na dvorech faraonů již ve starém Egyptě. Toto plemeno se dostalo v pátém století před naším letopočtem přes Řecko, kde byl jeho chov doložen řadou obrazů na vázách a nádobách na pití, až do Itálie. Svého největšího rozšíření se dočkalo v dobách renesance na dvorech šlechty. Italské chrtíky nacházíme nezřídka na malbách největších italských a zahraničních mistrů.

CELKOVÝ VZHLED: pes podlouhlých linií a čtvercového rámce; jeho postava připomíná greyhounda nebo sloughi v malém. Lze ho směle označit za ukázku graciéznosti a ušlechtilosti.

DŮLEŽITÉ PROPORCE: Délka jeho trupu odpovídá kohoutkové výšce nebo je o něco menší. Délka mozkovny odpovídá polovině celkové délky hlavy. Délka hlavy může dosahovat až 40% kohoutkové výšky.

CHOVÁNÍ A POVAHA (TEMPERAMENT) : Zdrženlivá, něžná, ovladatelná.

HLAVA: podlouhlého oválného tvaru; délka hlavy může dosahovat až 40% kohoutkové výšky.

MOZKOVNA: Plochá lebka s paralelními liniemi mozkovny a hřbetu nosu. Délka lebky odpovídá polovině délky hlavy. Oblast pod očima je dobře formována.

STOP: prohlubeň mezi čelem a nosem je velmi málo vyjádřena.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

NOSNÍ HOUBA: tmavá, přednost se dává černé barvě, s dobře otevřenými nosními otvory
TLAMA: špičatá s velmi tmavě pigmentovanými okraji pysků. Tenké pysky dobře přiléhající k čelistem.

ČELISTI: podlouhlé, se řezáky řazenými do korunky, zuby v poměru k velikosti psa silné.

LÍCE: suché

ZUBY: zdravé a v plném počtu, zasazeny kolmo do čelistí; nůžkový skus

OČI: velké a výrazné; oční bulvy nejsou zasazeny příliš hluboko, ani nevystupují. Duhovka tmavá, okraje víček pigmentované.

UŠI: vysoko nasazené, malé, s tenkou chrupavkou. Uši jsou složené a neseny dozadu na šíji nebo horní části krku (růžicové ucho). Při vzbuzené pozornosti se ucho v nasazení vztyčí a boltec stojí střechovitě ke straně, což je poloha označovaná také jako motýlí ucho nebo ucho do vrtule.

KRK:

PŘI POHLEDU ZE STRANY: horní linie probíhá v lehkém oblouku a je náhle přerušena kohoutkem.

DÉLKA: odpovídá délce hlavy

TVAR: komolý kužel, dobře osvalený

KŮŽE: suchá a bez laloku

TRUP: jeho délka odpovídá kohoutkové výšce nebo je nepatně kratší.

HORNÍ LINIE: profil rovných linií s klenutou bederní partií. Zakřivení beder harmonicky přechází v záď.

KOHOUTEK: poměrně zdůrazněný.

HŘBET: rovný, dobře osvalený.

ZÁĎ: silně spadající, široká a svalnatá

HRUDNÍK: štíhlý, hluboký, dosahující až k loktům.

OCAS: nízko nasazený; již u kořene je tenký a ke špičce se dále zužuje. Nesený hluboko a v první polovině, pak se zakřivuje. Krátká srst.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY: celkově rovné a svisle postavené, suché osvalení

PLECE: málo skloněné s výrazným vystupujícím a dobře vyvinutým osvalením.

RAMENA: rovnoběžná s osou těla a s velmi otevřeným úhlem mezi lopatkou a pažní kostí.

LOKTY: nevytáčejí se dovnitř ani ven

PŘEDLOKTÍ: délka končetiny mezi loktem a podložkou poněkud přesahuje délku mezi loktem a kohoutkem. Velmi jemná stavba kostí. Při pohledu ze strany i zepředu předloktí postaveno zcela svisle.

PŘEDNÍ NADPRSTÍ: postaveno v prodloužení svislice předloktí; při pohledu ze strany poněkud skloněné.
TLAPKY HRUDNÍCH KONČETIN: téměř oválného tvaru, malé s klenutými a dobře uzavřenými prsty. Polštářky pigmentované. Drápy černé nebo tmavé podle barvy srsti tlapy, na níž je přípustný bílý znak.

PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu zezadu postaveny zcela svisle a rovnoběžně

STEHNO: dlouhé, suché, ne příliš těžké, s výrazným osvalením

LÝTKO: velmi šikmé, s jemnými svaly zřetelně narýsovanými

PATA A NÁRT: leží na kolmici spuštěné k zemi ze sedacích hrbolů

TLAPKY: méně oválné než u hrudních končetin, klenuté a sevřené prsty, polštářky pigmentované, drápy rovněž

POHYB: pružný, harmonický, ne s vysokou akcí. Rychlý cval se silným odrazem

KŮŽE: jemná a na celém těle dobře přilehlá s výjimkou loktů, kde je méně napnutá

OSRSTĚNÍ:

KVALITA: na celém těle krátké a jemné, žádný náznak třásní

BARVA: jednobarevná černá, šedá, břidlicová, žlutá (italsky: izabel), ve všech možných odstínech. Bílá se toleruje pouze na hrudi a tlapkách

VELIKOST A VÁHA: u psa i feny velikost 32 - 38 cm
                                     u psa i feny váha max. 5 kg

VADY: Každá odchylka od výše uvedených bodů musí být posuzována jako vada a její hodnocení má být v přesném poměru se stupněm odchylky. To platí i pro psy, kteří se pohybují stále mimochodem nebo mají taneční krok s vysokou akcí.

Vylučující vady:  silně divergující nebo konvergující linie mozkovny a tlamy, nosní houba zcela nebo částečně depigmentována, hřbet nosu konvexně nebo konkávně prohnutý, paspárky, ocas nesený nad hřbetem, vícebarevná srst, bílá na místech, kde ji standard výslovně nepovoluje.
Velikost pod 32 cm nebo přes 38 cm – u psů i u fen.

Diskvalifikující vady: předkus nebo podkus, oči různých barev, naprostý nedostatek pigmentu na očních víčkách, ztráta ocasu nebo jeho znetvoření, lhostejno, zda je vrozené nebo získané.

POZNÁMKA: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá a plně v šourku sestouplá varlata.

Trochu více o barvě 

Standard FCI se s popisem barvy vypořádává jednoduše:

Jednobarevná černá, šedá, břidlicová, žlutá (italsky: izabel), ve všech možných odstínech. Bílá se toleruje pouze na hrudi a tlapkách.

Přitom barevných odstínů je velmi mnoho a leckdy se prostě nemohou vtěsnat do standardního popisu.

Černá – čistě černá barva se u chrtíků vyskytuje poměrně často a patří k nejelegantnějším barvám. Přesto se však se stejnou frekvencí setkáváme i s ne zcela černou. Jde o barvu, při níž je podklad srsti plavý a přes ni přechází černá. Plavý podtón vystupuje na krku, za lopatkami a na spodní straně stehen a ocasu – a to v různé intenzitě. Občas se tento druh zbarvení označoval nesprávně za antracit – avšak antracitová barva je čistě černá a kovově lesklá! Francouzi mají pro toto zbarvení výraz fauve, tres fortment charbonnée – tedy plavá silně uhlová.  Angličané používají termín seal – tedy tulení. Snad by mohl být vhodný výraz bronzová nebo temně bronzová. Takto zbarvené štěně se rodí jako černé, teprve postupně vysvětlává – zhruba v 6 týdnech je tato barva patrná. Pokud však přihlášku k zápisu štěňat vyplňujeme dříve, nemusíme odstín včas rozpoznat. Barva nosní houby musí být černá.

Šedá a břidlicová – těžko říct, jak tyto dvě barvy odlišit? Prosím všimněte si, že standard vůbec neuvádí barvu modrou!! Chovatelé by tento termín neměli používat. Šedá a břidlicová je vždy geneticky spojena se světlejším okem. Oko by však nemělo být velmi světlé (žluté – dravčí).

Velmi hojně se vyskytuje přechod mezi šedou barvou a plavou barvou – šedoplavá. Při narození štěňata obvykle vypadají šedě, avšak postupně získávají béžový nádech.

Nejčastěji se vyskytující je barva žlutá, označovaná nejnovějším překladem standardu izabel. Mně se však zdá toto pojmenování velmi vágní. Navíc naši chovatelé používají nejrůznější bizarní přepisy tohoto jména, z nichž „nejpovedenější“ je izabell! Ve starších překladech standardu byla uváděna jako plavá, což považuji za výstižnější. Žlutá ve všech možných odstínech zahrnuje i to, co například anglický standard specifikuje barvami smetanová, plavá, červená. Pod označením plavá si představme veškeré možné odstíny od světlé žluté přes okrovou, po tmavě plavou, skořicovou až červenou (tento termín opět FCI standard neuvádí a nepřipouští) – jde o sytou, tzv. jelení hněď či červeň s tmavým pigmentem.

Odstínem plavé je i písková, kdy je podklad béžový s různým stupněm sytosti a konce pesíků jsou černé (zejména na hřbetě a ocase), často je tato barva doprovázena černou (resp. šedou) maskou. Není to úplně čistá barva, obvykle vzniká ze spojení černých a plavých psů (zejména s odstínem do červena), kteří většinou mívají masku.

Různě tmavou masku mohou mít všechny odstíny tzv. izabel. Maska by měla být ohraničena jen na nose, nejdále k očím.

Pozor! U tmavě plavých, šedoplavých a pískových psů (většinou se sytým skořicovým/červeným odstínem) se občas objevuje kresba na hlavě, tzv. brýle, kdy je obličejová část světlejší než čenich a mozkovna, tento světlejší odstín přechází přes spánky nad oči. Není to příliš žádoucí (avšak standard tento způsob zbarvení nijak nepopisuje a neurčuje), neboť jde o míchání dvou barev. Zejména některé západoevropské země toto zbarvení na výstavách penalizují.

Hnědá – ve standardu se vůbec nevyskytuje, avšak hnědí chrtíci s hnědým pigmentem ano. Jedná se o vysvětlalou černou barvu. Podle standardu, ač to vypadá sebepodivněji,  by měli být zařazeni jako černě zbarvení!!!

Bílá - uvědomme si, že standard nepřipouští celistvou bílou barvu. Štěňata, která se rodí velmi světlá, až vypadají jako bílá, by měla mít barvu smetanovou, eventuelně krémovou. Krémová barva bývá často provázena světlým (růžovým) pigmentem. Krémoví psi by měli mít tmavý pigment (tmavý nos, oko a drápy), pak taková barva působí velmi atraktivně.

Ještě k názvu izabel. V USA je tímto pojmenováním míněna velmi světlá žluto(krémovo)-růžová barva s velmi světlým – růžovým pigmentem. Patří k barvám nežádaným a nežádoucím, takže pokud chcete prodat štěně do Ameriky, vyhněte se označení izabel.

Vylučující vadou je barva tříslová (ať už black-and-tan nebo blue-and-tan), žíhaná a jakýkoli náznak žíhání.

Bílé znaky: Bílá se může vyskytovat v malém množství na hrudi a na tlapkách, standard však nespecifikuje rozsah této bílé barvy. Obvykle přesah bílé přes zápěstí je penalizován a někde vylučuje z chovu.  Podle standardu není přípustná bílá barva na krku a bradě. Zkušenosti ze zahraničních výstav však ukazují, že mnozí rozhodčí, dokonce i ze zemí, které bazírují na současném znění standardu FCI pokud jde o barvu, jsou v tomto ohledu velmi benevolentní. 

Pro zajímavost uvádím výtah standardů USA a Velké Británie týkající se zbarvení italského chrtíka: 

Standard USA se s tím moc nepáře:

Jakákoli barva a znaky jsou přípustné vyjma psů se žíhanými znaky, psi se znaky tříslovými, jaké se běžně vyskytují u plemen s tříslovým zbarvením, musí být diskvalifikováni. 

Standard Velké Británie je trochu podrobnější:

Černá, modrá, smetanová, plavá, červená, bílá nebo jakákoli z těchto barev přerušená bílou. Bílí psi musí mít znaky v jedné z uvedených barev. Černá tříslová nebo modrá tříslová nebo žíhaná nejsou přípustné. 

Americký a anglický standard tedy povoluje dvoubarevné zbarvení. Rozlišují se tři hlavní způsoby zbarvení chrtíka:

Solid – jednobarevný, případně s malými bílými znaky (zhruba rozsahu standardu FCI)

Irish markings – hlavní barva je přerušena takto rozmístěnými bílými znaky: z hrudníku přes krk , eventuelně až na bradu, konce všech končetin (ponožky), konec ocasu, lysinka na hlavě.

Pokud bílé znaky přesahují přes spodní část hrudníku, na nohou až k loktům a vzadu nad paty, více bílá zasahuje na ocase, tvoří bílý límec na krku a na hlavě odděluje výrazně obě oči, případně přesahuje na mozkovnu, nos je bílý (samozřejmě vyjma nosní houby), hovoří se o wild irish (markings). Tmavá barva tvoří vlastně tzv. plášť. V zemích, které nejsou členy FCI, nejčastější a nejoblíbenější zbarvení.

Pied – bílá je základní barvou a na ní jsou rozmístěny různě velké plotny tvořené jakoukoli povolenou barvou. Občas se vedou diskuse, zda pied zbarvení chrtíci nejsou na výstavách znevýhodňováni. Existuje však mnoho amerických superšampionů, kteří mají toto zbarvení. Samozřejmě záleží na rozmístění ploten, někdy může nevhodně umístěná plotna zkreslit např. tvar hlavy nebo těla. Dobře to znají majitelé vipetů, kteří plotnové vipety někdy staví jen z určité strany, z níž se jeví hezčí. 

Tento článek si nedělá ambice být vyčerpávajícím a vůbec ne být imperativním. Snažila jsem se zachytit alespoň v nejzákladnějších rysech barvenou variabilitu chrtíků. Uvítám jakékoli doplnění, připomínky a názory.

Článek se vůbec nevěnuje genetickému založení zbarvení srsti. Pokud má někdo o tyto informace zájem, ozvěte se.