Máme za sebou krásnou výstavu na Zlatiboru CACIB. I když jsem si neodvezla největší poháry z míst nejvyšších i tak jsem se vracela s krásným pocitem z nádherné výstavy a s hrdým obdivem mého nejmenšího. Tak po pořádku.

    Den nám začal tak špatně, že jsme byli asi pětkrát rozhodnuti se otočit a jet domu. Vstávali jsme ve 3 hodiny ráno a v půl čtvrte už jsme vyjížděli. Cestu máme prý 4 hodiny a jsme tam, tak proč tak brzo, ale já raději vždy dřív. Cesta nám odsýpala, nebyl žádný provoz a proto jme si vůbec nevšimli odbočky na Rogatici (teda kdyby bylo dopravní značení, tak jsme si asi všimli) a valili jme to dal. Asi po třiceti km jsme sjeli na silnici bez asfaltu. Mysleli jsme, že jen něco opravují. Cesta byla dostatečně široká, ale po pár km už tomu tak nebylo. Z jedné strany sráz 20m do řeky a z druhé vysoká kamenitá stěna, ze které padaly kameny velké jako auto. Naštěstí jsme viděli už jen ty spadlé a ne ty padající. Otočit nebylo kde a podle mapy jsme zjistili, že jsme na území, které není deminirano. Muž zachoval chladnou hlavu, ale já měla na krajíčku. Pak jsme našli místo na kterém jsme se mohli otočit. Teda mohl manžel, já bych se tam nikdy nevytočila a jet sama, tak tam ještě teď sedím a bulím. Vrátili jsme se 7km, které jme jeli 20km za hodinu. Manžel byl rozhodnut se otočit a jet domu, protože vracet se zpět na správnou křižovatku by nás hodně zdrzelo. Tak jsem měla na krajíčku opět, protože CACIB je CACIB. Zkusili jsme ještě jednu cestu. Byli jsme v končinách kde lišky dávají dobrou noc, žádné značení, pár baráků, ale i ty byly v sobotu v pět ráno mrtvý. Tak jsme se rozhodli pro tu druhou cestu, ale ouha, po 15km zase cesta bez asfaltu, naštěstí široká pro dva autobusy. Když manžel viděl můj výraz, tak se ani neptal jestli to vzdáváme, jen zkousl zuby a kodrcal se dál cestou. Pak si vzpomněl, že tato cesta je přes nějakou horu ?Jabuku? a že to byla až donedávna hodně používaná cesta a že jedeme dobře. Dobře jsme jeli, samá zatáčka,maximum tak 40km/hod a vyhýbali se dírám. Kdybych neměla nervy našponované, tak bych asi ocenila tu romantiku přírody. Pasoucí se koně, volně pobíhající  kůzlata na louce a šumící vodopády. Po 20km stále žádná silnice a my začali pochybovat, že jedeme správně. Po pěti km toho manžel měl dost a řekl: „Vracíme se!“ Naštěstí se nechal uprosit ještě na dva kilometry, otočili jsme se a najednou jsme měli pod koly asfalt. V životě bych nevěřila, jak mi dokáže udělat radost úzký pruh asfaltu s dírami. Pak už jsme se jen spouštěli směrem k Visegradu a ke hranicím Jugoslávie. To už se blížila osmá a my měli před sebou stále 100km a hranici. Na hranicích byli milí a obdivovali pejsky, ALE musela jsem zaplatit vízum 55 eur. Jelikož nic nejde jednoduše, já čekala se psy na hranicích, manžel naložil paní z change banky a jeli zaplatit 4km do banky poplatek. Banka fungovala až od půl deváté, když se dočkali pracovní doby a zaplatili, manžel se vrátil bez jednoho hloupého papíru a tak se vracel znovu!! Když se vrátil bylo 15 minut do deváté a výstaviště 100km daleko. To už mi nervy povolily úplně a začala jsem bulet jak malá holka, že nikam nejedu a chci domu. Celnici koukali, ale byli tak hodní, že se ode mně nechali i z urážet, asi jim bylo líto manžela s kým to chudák žije. Manžel se nyní odmítl vrátit a šlápl na plyn. Musím přiznat, že na okrsce kde je povolena rychlost 60 jsme jeli 160 a místy až 180 a mně hysterie rychle přešla, asi strachem o život. Konečně jsme dorazili. Zjistili jsme , že s problémy na hranicích jsme nebyli zdaleka jediní, proto začátek byl posunut na desátou hodinu. Bylo půl desáté tak bylo fůra času rozložit klece a začít upravovat psy. Yorků bylo hodně, ale když jsem zjistila, že jsme za třídu lepší měla jsem dobrou náladu do okamžiku, než přijela Ruska se 2 šampióny a s jedním intrem, kteří byli za třídu lepší od nás. Co nadělám, nabrečeno už jsem ten den měla, tak jsem jen Albertovi znovu přečesala mašli!!!. Zjistila jsem, že afgáni jsou na začátku a yorci uprostřed, super aspoň stihnu vše v klidu. Ale výstava v Jugoslávii je výstava v Jugoslávii a žádná pravidla zde neplatí. Začali vyvolávat na přeskáčku, podle mně nepochopitelného systému. Takže se stalo následující, když jsme nastupovali u intremedia a rusem o CAC, volali mně do kruhu s afgánem. Manžel neměl chudák na vybranou, dostal do ruky vodítko a co bude, to bude (před tím trénoval s Amadeem jednou na zahradě). Nastoupili jsme o CACe a já to považovala za formalitu, ale nechtěla jsem jim to dát zadarmo. Rozhodčí Pal Paraci byl ten nejdůkladnější rozhodčí jakého jsem kdy zažila. Psa prohmatával asi 15 minut nechal každého běhat zvlášť, poté nám všem sundal mašle, aby viděl uši, prohmatal hlavu a jde k Rusce a něco jí povídá. Tak si říkám snad budeme aspoň Res.CAC a už jsem koukala do kruhu k afgánům, jak se daří mužovi. Najedno však rozhodčí mi podává ruku a uděluji Albertovi CAC. Zůstala jsem bez dechu a milého Alberta jsem pořádně zlíbala. Než nastoupila třída otevřená a šampóni rychle jsem učesala mašli a čekám co bude. Na CACIB jsem ani nepomyslela. Nastoupila jsem se dvěma psy včetně ruského šampióna. Teď jsme jen chodili a chodili a opět mi rozhodci podává ruku a říká:“Jste CACIB“. Nemohla jsem tomu uvěřit!!

     Zatím co jsem čekala na nástup o BOB vyhlížela jsem s jakou přijde manžel. Přišel a usmíval se jako sluníčko CAJC a BOB. Bohužel Albert již na ruskou fenu, která poté dostala také BOG 2.,nestačil. I tak jsem byla štěstím bez sebe. Zvlášť k Albertovi jsem velmi ktirická. Znám všechny jeho nedostatky a mám vždy pocit, že je ten nejhorší. Tak, máme vše za sebou a nyní se můžu trochu porozhlédnout po nádherném fotbalovém hřišti. Po levé straně byl velký park a na druhé straně se rozprostíralo velké jezírko s nádhernými hotely. Organizátor mně překvapil tím, že po celém stadionu byly plastikové židle a slunečníky pro každého. Okoukli jsme býka na grillu, který byl zadarmo rozdáván každému kdo si měl chuť. Zvláště našemu Amadeovi (afgan) se líbil a šel by si přidat i třikrát.

    Nyní jsem plna optimismu a jela bych každou výstavu v Jugoslavii, ale bohužel poplatek 55 eur mi kazí radost a nevím, nevím, ani ty slzy na muže neplatí, když si představí tolik vyhozených peněz za hloupé vízum!!!

12.5.2003   L. Mirič