Jedeme na sever.........

Oznámila jsem své matce , že jedu do Finska  s Jitkou . Chvíli na mne máma beze slov hleděla a pak si šla pro autoatlas Evropy . Postavila se k problému zcela konstruktivně . Bohužel seznámila s mým úmyslem všechny naše známé a ti to pojali také zcela  konstruktivně a nakonec to podle bagáže vypadalo , že se vydávám ne jen nějakých 1600 km , ale snad na expedici na Sibiř , Aljašku , Antarktidu či jejich přilehlé okolí . Jitka na tom byla podobně . Vybavena teplým oděvem , hřejivými přikrývkami , sněhovými řetězy – neboť zcela jistě tam kam jedeme bude vše zavaleno kupy a kupy sněhu . Podezřívala jsem svou matku , že má v úmyslu naši cestovní výbavu doplnit ještě pytlíkem písku s lopatkou . Brácha to korunoval přinesením aktuální meteorologické mapy , kde z oblačnosti nad inkriminovanou oblastí naší cesty se dalo usuzovat přinejmenším na metry sněhu . 

Cesta na sever byla bujará a plna šťastného očekávání , neboť si Jitka jela pro malou barzojí holčičku výměnou za svého postpubertálního psího kluka . a tak vybaveny vším možným i nemožným  jsme se vydaly na cestu přes Polsko a Litvu do lotyšské Rigy , kde nás měla psí holčička očekávat , neboť Finka byla natolik vstřícná , že nám ušetřila kus cesty po souši i moři .

Až do Waršawy to šlo . Dobrá cesta , celkem slušný provoz a entuziasmus nás udržoval v dobré náladě . Konec srandy nastal někde mezi Waršawou a hraničním přechodem do Litvy , kdy jsem místy měla pocit , že jsme zcela jistě sjely z cesty a pohybujeme se v polích . Ne že by komunikace měla prašný povrch či byla nezpevněná , ale její stav napovídal , že údržba silnic se tomuto tahu na sever záměrně vyhýbá posledních sto let . Vzhledem k tomu, že stejným směrem jako my a i v protisměru stále jely jiná auta a že jsme se pohybovaly na správnou světovou stranu jsme usoudily , že stále ještě jedeme správně a dobrá nálada se vrátila . Nevyvedla nás z ní ani taková maličkost jako bylo setkání s litevskými dopraváky (že prý jedeme rychle !) a zdřímnutí v autě na kraji cesty v polích . Bohužel jsem i tuto poslední skutečnost povyprávěla své mámě a tudíž jsem si pak vyslechla naprosto zdrcující kritiku našeho intelektu , že jsme střelené , když se záměrně vydáváme vstříc možnosti , že nás někdo přepadne . Jo ,má pravdu , ale ráda bych viděla toho dobrodruha , který by dobrovolně vlezl do auta hlídaného dvěmi impozantními barzoji .

Moře je krásné i koncem listopadu . Sněhová kalamita se nekonala , ba naopak nás celou dobu pobytu v Rize provázelo nádherné , byť větrné , slunečné počasí . Riga se nám nakonec líbila a spolkly jsme i cenu za hotelový pokoj , zvláště když jsme měly možnost poznat , kterak se jinak bydlí . Na naše zhýčkané středoevropské poměry to nebylo . Pod tímto dojmem , se nám pak 75 Eur za hotelové apartmá ani nezdálo tolik . A měly jsme i koberec na balkoně !

Výměna psích dětí proběhla v přátelské atmosféře provázená nadšenými našimi výkřiky , jak je malá Mínna sladká a nadšením Finky , jak je chlapeček veliký . Že obsahem nadšení Finky byla hlavně velikost štěněte jsme jen hádaly , neboť jsme mohly komunikovat jen rukama-nohama. Ani němčina , ani angličtina a ani Jitčina ruština nepomohla – Finka komunikovala jen a jen ve svém rodném jazyce . Což v konečném důsledku bylo jedno , neboť jsme si skvěle rozuměly i beze slov.

V Rize jsme i navštívili mezinárodní výstavu a když jsem shlédla severské psy , tak jsem pochopila nadšení nové majitelky klučíka nad jeho velikostí – severští barzojové jsou drobní , jemní a chlupatí . S chlupatostí si náš chov s jejich nezadá , ale námi přivezený pejsek ve věku adolescenta byl větší , než největší dospělý vystavovaný barzoj . Zaujal na první pohled . A protože jsem srdcem stále i u pudlíků , nelenila jsem  a okoukla i severský chov pudlů . A konstatovala jsem – náš český chov se v ničem nemusí stydět , naši psi jsou srovnatelní s výkvětem Finska i pobaltských republik . Ale ta jejich srst ! Ať děláme co děláme , tak nikdy nemůžeme dohonit vliv chladnějšího klimatu na kondici srsti . Zvrhle jsem začala uvažovat o návštěvách našich pudlíků doma v chladničce . I barzojové byli neskutečně chlupatí . Což k již uvedenému chladnějšímu klimatu není žádný zázrak .

Odjížděly jsme spokojené , nadšené malou Mínnou a přesvědčené , že se do přátelské Rigy zase vrátíme .

                                                                             Autor: Petra Plisková, fota Jitka Šírová