Výchova
dostihového chrta od
narození
štěněte 3-6 měsíců 2.díl
Co se týče tréninku, můžeme jej – zvlášť ke konci tohoto období
– rozdělit na rychlostní a kondiční. Do rychlostního tréninku lze
zařadit aportování tenisového míčku klacíku, či „létajícího
talíře“, kdy si štěňata procvičují zvláště letmý start a
rychlost reakce na „návnadu“. To je velmi důležité později při
vlastních dostizích, kdy – při dnešní vyrovnanosti závodníků –
právě setinky vteřiny, uloupené raketovým startem, mohou rozhodnout o
výsledku celého běhu. Ale zpátky k našim „dorostencům“.
U
chrtů jako takových nebývá většinou problém ve vyběhnutí za hozeným
předmětem, jako spíš aport sám, neboť velmi často se stává, že
štěně svoji „věc“ dostihne, chytne ji do zubů a takto s ní
začne kroužit kolem vás, aniž by mělo sebemenší chuť vám svůj úlovek
vydat. V lepším případě s polapenou kořistí zaběhne
kousek stranou, kde se rozvalí do trávy a labužnicky si na uloveném předmětu
pochutnává. Proto mohu jen doporučit házet zmíněný klacík, či míček
nejprve na velmi krátkou vzdálenost, abychom štěně k sobě dokázali
přivolat (neboť čím dál se od vás nalézá, tím hůře reaguje na
vaše povely) a za každý „aport“ musíme odměnit hlasitou chválou
a nějakým pamlskem. Postupně pak můžete vzdálenost házeného předmětu
prodlužovat – vždy s následnou pochvalou a pamlskem – až na
maximum, jehož jste schopni. Svou roli zde hraje i barva (viditelnost v terénu)
vrhané věci, neboť chrti loví zrakem. Ale i tady záleží na
individualitě zvířete, neboť znám mezi chrty neúnavné aportéry
tenisáků, kteří vám míček strkají až do ruky a pokud jej zase
rychle nehodíte, tahají vás za rukáv, či vás k činnosti vybízejí
ostrým štěkotem. Naproti tomu znám takové, kteří nad tenisákem
ohrnou nos, ale zato by se uštvali za hozeným klacíkem, či ještě jiné,
kteří v životě žádný předmět aportovat nebudou, ale postavíte-li
se se svým protějškem (v mém případě manžel) každý na opačný
konec louky, můžete si je mezi sebou „posílat“ , jako puk po ledě
až do omrzení – stačí jen zavolat jejich jméno! A pak je tu ještě
jeden typ, který se – tak říkajíc – „trénuje sám“, když pro
pouhopouhou radost z pohybu sprintuje v kruhu kolem vás.
Důlěžitý
je ale i tzv. kondiční trénink, do něhož bych v tomto věku zařadila
delší procházky (svižnou chůzí) – opět podle kondice štěněte,
či počasí, nebo pak – ke konci tohoto období – klus vedle jízdního
kola. V tomto případě už si ale musíme být jisti správnou reakcí
zvířete na povely ( „ke mně, čekej, pomalu….) abychom je mohli v kterékoliv
„krizové situaci odvolat, či nám – nedej bože – nevběhlo pod naše
vlastní kolo, nebo jiný dopravní prostředek. Při procházkách se pak
naskýtá otázka, zda „na volno“, či na vodítku. Tedy: Jedná-li se
o kondiční delší procházky, měla by aspoň jejich část proběhnout
na vodítku v pravidelném tempu rychlejší chůzí. (tady bych chtěla
upozornit, že je lépe použít vodítko klasické , než moderní
samonavíjecí, které vzhledem k mnohdy bleskovým a často nepředvídatelným
chrtím reakcím a změnám směru, není příliš vhodné). Jsme-li pak
v terénu, kde štěněti nehrozí nebezpečí dopravního ruchu, měli
bychom je část cesty nechat běžet volně, aby si nás samo „hlídalo“
a pak i rovněž aby nebylo omezováno při setkávání se s jinými
psy. Pro jistou pozdější „snášenlivost na dráze“ je totiž velmi
důležité, aby zvíře nebylo agresivní (nenapadalo ostatní psy), čehož
můžeme částečně docílit právě tím, že je už v raném věku
necháme „seznámit“ s jinými psy, které na své cestě potkává
( když jsme si předtím pochopitelně u majitele ověřili, že dané zvíře
našemu juniorovi neublíží)
Nu
a poslední složkou tréninku by mělo být ono sledování „kůžičky“
(klacík s igelitovým střapcem) zmíněné v předešlé
kapitole.Při tomto tréninku dáváme pozor na dobrý vývoj kloubů a
jejich utváření. Toto lze
také podpořit podáváním různých přípravků podle doporučení
veterináře.
Sabina
Němcová chov. stanice Ayort Back
pokračování:
3.díl
Poznámka
webmastera: Článek je psaný majitelskou vipetů, ale výchova je
shodná i s ostatními chrty.Proto zde umistuji ilustrační fota i ostatních
plemen chrtů. |
