Historie

                Ze staré literatury plyne, že v Británii prakticky neustále zaměňovali různé formy – hrubosrstého greyhounda (dnes již neexistujícího), irského vlkodava a skotského jeleního psa. Důvod mohl být samozřejmě v tom, že se tyto formy spolu navzájem křížily.

                Předkové hrubosrstých chrtů, známých z Irska a Skotska, se dostali na britské ostrovy z Evropy. Na evropské pevnině se svého času všude tam, kde byla příležitost k jejich uplatnění, vyskytovali chrti vývojově spříznění s chrty ze Středomoří, ovšem dobře přizpůsobeni chladnějšímu podnebí. Tito psi se – spolu s různými etniky – dostávali z evropské pevniny dále, na sever, do Skandinávie, ale i na západ, na britské ostrovy, a to nejspíše s kmeny keltského původu, (Manapiové, Scotiové, Autuniové a jiní) jež osídlily ostrovy poprvé někdy ve 4. st. Př. n.l. Scotiové,  předkové pozdějších obyvatel Skotska, žili původně v Irsku. Původními obyvateli Skotska byli keltští Piktové. Když Scotiové z Irska přicházeli do Skotska, bylo to v 6.-9. stol., přivedli sebou i předky součastného skotského jeleního psa.

                Vždy, i v dobách své největší slávy, byl deerhound dosti vzácný. Zvláštností obyvatel Skotska bylo přísné rozdělení společnosti na tzv. Klany. Pouze vůdcům těchto klanů a jejich nejbližším příbuzným, skotské šlechtě, bylo vyhrazeno právo vlastnit chrty a pořádat lovy. K lovu navíc nebylo zapotřebí většího množství psů. Skotští jelení psi lovívali zpravidla ve dvojicích, nikoli ve větších smečkách. Jistě ani proto nebyl zájem, aby těchto psů přibývalo, odchovy měly jen krýt přirozený úbytek. To se plemeni později málem vymstilo, když přišlo o své pracovní uplatnění. Záhy se ocitlo na pokraji vyhubení a podařilo se je zachránit jen díky velkému chovatelskému úsilí.