Historie

Standard

Vlastnosti a péče

Fotogalerie

Historie

     Na počátku byl chaos  a zmatek, nebo jak si kdo představuje -  osamělost, samota.  Později si člověk nalezl přítele….. Anebo si možná přítel nalezl člověka? To se již nikdy nedozvíme. Faktem zůstává, že člověk a pes jsou již přes tisíc let nerozlučný pár. Pes z tolika nám známých důvodů doprovází člověka více než 10 000let. Nejstarší kostra psa byla nalezena v Evropě v Senckenbergu – blízko Frankfurtu (Německo). Jeho stáří se datuje okolo roku 9000 – 7500 p.n.l.

Jednou z nejstarších psích ras  pomáhajícím lidem jsou chrti. Staré nástěnné malby ze VII. – VI. století p.n.l. odkryté v části Sahary potvrzují svazek člověka se štíhlým, dlouhosrstým, dlouhonohým psem se vztyčenýma ušima. Je to patrně první portrét chrta.  

    V pozdější době v jiné části světa nazývané dříve Blízký Východ, se objevuje nákres psa podobné štíhlé postavy ale se svislýma ušima. Je to společný předek chrtů asijských. Chrti obývali rozlehlou oblast přes Afriku, Blízký Východ, Asii až po Čínské moře. A všichni vypadali podobně.

   Zajímavé je, že postava chrta i přes tisíc let nepodlehla větším změnám. Vidíme-li chrta, nelze se splést, není důležité, je-li to italský chrtík – nejmenší z chrtů, či rychlonohý greyhound s aerodynamickým tvarem těla, či nejvyšší pes světa – irský vlkodav. Poláci se rovněž mohou pochlubit vlastním chrtem. Polští chrti se hodně podobají chrtům asijským (saluki – perský chrt),  příkladem může být zbarvení, které se nevyskytuje u jiných krátkosrstých chrtů, nebo rozmístění delších chlupů na zadní straně stehen (kalhotky) nebo na spodní straně ocasu (štětka) – ukazuje na příbuznost s perským chrtem.

     Původ polských chrtů v přímé linii k salukám potvrzují rovněž průzkumy prováděné v roce 1987 pí. Malgorzat Szmurlo pod vedením prof. K. Swierzynskiego i do. F. Konbrynczuka. Během výzkumu bylo provedeno měření 75 psů (chrt polský, anglický, perský a ruský), byl vypočítán, označen a vyjádřen procentově profil jednotlivých rozměrů délky hlavy, která je považována za 100%. Vypočtené výsledky potvrdily, že polští chrti vykazují nejvíc společných znaků ve stavbě hlavy s perskými chrty (saluki).

První zmínky o chrtech v Polsku v písemné formě se objevili již za času Galla Anonima. Jsou to však jen zápisy o sumách vydávaných na královském dvoře za výživu těchto psů. Později se název chrt objevil také v záznamech velkopolských zemí. Na přelomu XVII. a XIX. století v lovecké literatuře polského chrta nazývají obyčejný  nebo prostě chrt, což svědčí o velké populaci této rasy na území starého Polska.

     Bohužel osud polských chrtů je nerozlučně spjatý s historií polské země. V poválečném Polsku bylo systematicky  ničeno vše, co mělo něco společného s zemskými majiteli. Byla ničena mistrovská díla (obrazy), památky a vše, co připomínalo předválečné časy. Represe se nevyhnuli ani chrtům. Za svůj šlechtický původ zaplatili  cenou nejvyšší.  Byli bezlítostně zabíjeni lovci, lesníky i policií. Přežití jednotlivých představitelů rasy náleží připsat pytlákům, kteří chrty přenášeli do podzemí a používali je k lovu – hlavně pro vlastní potřebu.

     V 70. letech se o polské chrty začali zajímat lidi, kteří se rozhodli obnovit populaci polského chrta. V počáteční fázi se práce při vytváření rasy  soustředila na psy odkupované od rolníků z krajů bývalého vojevodstva swietokrzyskiego. Rekonstrukční práce se však potýkaly s  neporozuměním členů kynologického svazku. Zesílili v momentě, kdy bylo navrženo aby se jedinci  polských chrtů hledali na území dřívějších polských zemí. I přes odpor právě z okolí Rostowa byli přivedeni tři chrti, kteří dali první známý vrh polských chrtů.

     Chovatelské práce trvaly od r. 1981, kdy byla otevřena přípravná (plemenná) kniha pro polské chrty, do r. 1989 kdy v průběhu sjezdu FCI v Helsinkách byl pozitivně   rozebírán  návrh na uznání rasy a také schválen vzorec standardu (č. 333). Definitivní – konečné rozhodnutí o uznání polského chrta mělo nastat na Valném shromáždění FCI v r. 1999 v Mexico City. Bohužel i přes ohromné snažení a obětavosti polské delegace a také osob připravujících dokumentaci nebylo plemeno uznáno, s tvrzením, že je málo chovných linií a také že polského chrta chová pouze  31 osob.

    Přelomem se ukázala Evropská výstava psů v Poznani v r. 2000. Byly na ní prezentovány všechny polské rasy s rekordním počtem polských chrtů – 57. Posuzováním plemene polský chrt  byl pověřen německý rozhodčí i chovatel – p. Uwe Fischer. V kruhu se objevili nejenom psi z Polska, ale také z Belgie, Francie, Finska a Německa. Nejkrásnějším představitelem  polských chrtů se stal Alex Wodne Oczko. (maj. Blanka Horbatowska).

     V lednu r. 2001, na sjezdu FCI v Paříži bylo plemeno polský chrt oficiálně uznáno a nakonec i potvrzeno touto organizací. Od března r. 2001 může být polských chrtům zadám titul interšampion.

Pozn.: Do roku 2004 byli registrováni 3 polští chrti dovezené přímo ze země původu – z Polska. Jedná se o mladé jedince, 2 feny a 1 pes.

         Vzhledem k převážně nižinatému profilu polského území se tu v minulosti hojně uplatňovali jako lovečtí psi chrti. Používali se k lovu zajíců,lišek, dropů, ale i vlků. Byli to poměrně velcí, silní a odvážní psi s hustou, ne zcela krátkou, na některých místech těla delší a hrubší srstí s hustou podsadou.  Z Polska pocházející chrti byli nejbližšími příbuznými dnes již pravděpodobně úplně vymřelého ukrajinského chrta a z Pobaltí pocházejícího kuronského chrta. V širším slova smyslu byli spřízněni zřejmě i s frínským chrtem (z oblasti Fríských ostrovů při severním nizozemském pobřeží), s varjažským chrtem ze Skandinávie a s hrubosrstými chrty – předky irského vlkodava, skotského jeleního psa a greyhounda.

                Blízká příbuznost kuronského chrta s polským chrtem je tak jako tak nepochybná – buď je polský chrt jakýmsi spojovacím článkem mezi chrty ze západní Evropy (předky britských chrtů) a kuronským chrtem a nebo je místní varietou varjažského chrta. K regeneraci polského chrta bylo s největší pravděpodobností ( zcela přesné údaje nejsou k dispozici) použito barzoje,zbytků ukrajinského chrta (pakliže toto přírodní plemeno ve své vlasti skutečně již úplně vyhynulo, byly by poslední jeho zbytky zachovány v krvi polského chrta a asi i některých chrtů britských. Greyhounda a snad i skotského jeleního psa.)

                Šlechtickým cílem bylo získat chrta, který by – jak se to zprvu lapidárně nepřesně formulovalo – vzhledem připomínal krátkosrstého barzoje. Měl to být pes na první pohled vhodný do chladných podmínek, vhodný k loveckému použití v nížinách své vlasti, dostatečně rychlý, ale i vytrvalý, náležitě odvážný použitelný i na vlky, přitom však ovladatelný. Toto plemeno bylo regenerováno zásluhou M. Szmurlo-Gadziowské a jejích spolupracovníků.