|
Historie vipetů, malých psů s chrtími vlastnostmi, sahá nejméně
do doby před pěti sty lety, přičemž jsou vyobrazeni v četných
renesančních uměleckých dílech.
Pravděpodobně nejlepší, a bezpochyby nevyvratitelný
historický odkaz na existenci dlouhosrstých vipetů je obsažen v
knize Roberta Leightona The
New Book of the Dog z roku 1906, jejíž součástí je kapitola
týkající se vipetů, napsaná F. C. Hignettem, jenž byl chovatelem
vipetů přes padesát let. Hignett
píše: “Původně existovaly dvě varianty vipeta, a to dlouho- a
krátkosrstá, avšak v současné době se s dlouhosrstým vipetem lze
jen stěží setkat, ať už na výstavách nebo závodištích; ve
skutečnosti, jakkoli dobře může dlouhosrstý pes vypadat co se týče
anatomie, má chabou šanci získat na výstavě cenu, a to z důvodu
jeho zarostlého vzezření, které s největší pravděpodobností skrývá
elegantní profil, jenž je velmi obdivovaným a charakteristickým
znakem tohoto psa.”
Hignett odlišil
dva druhy vipetů, krátko- a dlouhosrstého.
Povšimněte si, že Hignett napsal, že "dlouhosrstý"
vipet je "zarostlý". Někdo
by mohl interpretovat Hignettův termín "dlouhosrstý" tak,
že autor mínil pouze drátosrstou variantu, nicméně ze starých
fotografií víme, že drátosrstí vipeti nevypadali tak, že by se o
nich dalo říci, že by byli "zarostlí". Měli spíše řídkou srst, která v žádném případě
neskrývala profil psa, podobně jako je tomu u španělského galga. Dr. Brian Plummer. Hignett zřejmě viděl a popisoval vipety mnohonásobně více osrstěné než byli typičtí drátosrstí
psi, které známe z fotografií. Z jiných historických dokumentů
víme, že psi podobní vipetům s různými druhy osrstění získanými
křížením od různých plemen byli viděni v polovině 19. století
ještě před tím, než byly vytvořeny uzavřené registry a jejich
uzavřené plemenné knihy. Někteří z těchto rozličně osrstěných
psů si bezpochyby našli cestu do vipetova genofondu a položili tak základ
pro dnešního dlouhosrstého vipeta.
Soukromá korespondence osob, jež vlastnily a chovaly vipety od dvacátých
let 20. století, a těch, kdo skutečně viděli a znali drátosrsté
vipety potvrzuje skutečnost, že jejich osrstění bylo skutečně řídké.
Tento fakt není překvapivý vzhledem k tomu, že v Anglii
byli před vytvořením uzavřených registrů kříženi teriéři s krátkosrstými
vipety. Toto bylo činěno za účelem dosažení větší průbojnosti
a odvahy.
Jiné osoby, jejichž rodiny ve Velké Británii po
generace vipety vlastnily, chovaly a cvičily, vypověděly o svých přímých
zkušenostech s dlouhosrstými vipety vybavenými jemným a hebkým
osrstěním, a to mnoho let před tím, než se tito psi znovu objevili
v USA.
Další historické odkazy na vipety, kteří nejsou krátkosrstí, jsou
obsaženy v knize Freemana Lloyda z roku 1894 The
Whippet and Race Dog. Lloyd
píše: “Pro sportovní účely bych se spíše přikláněl k výběru
drsnosrsté varianty vipeta...Raději bych volil hrubosrstou variantu
– s našedlou tváří a velmi hustým osrstěním – domnívám se,
že tito psi jsou více vhodní pro práci a snášejí nepřízeň počasí
mnohem lépe než zvířata, které je třeba v zimě oblékat či v létě
zahřívat.”
Tento autor z konce 19. století používá dva
odlišné termíny pro vipety, kteří nejsou krátkosrstí –
"drsnosrstí" a "hrubosrstí".
Jelikož Lloyd popisuje "hrubosrstou" variantu jako mající
"našedlou" tvář, je na místě předpokládat, že termínem
"hrubosrstý" označuje drátosrstou variantu. Co tedy pak
Lloyd myslel "drsnosrstou" variantou?
Přinejmenším je zřejmé, že psa, který není krátkosrstý.
Lze dospět k názoru, že existovali "drsnosrstí"
psi, kteří zároveň nebyli "hrubosrstí", a opačně
"hrubosrstí" psi, kteří nebyli "drsnosrstí", a
to proto, že autor použil obou termínů a domníval se, že je třeba
vysvětlit pojem "hrubosrstý".
Můžeme proto usuzovat, že Lloydovi "drsnosrstí"
psi mohli a nemuseli mít šedivou tvář a též mohli a nemuseli mít
hustou srst. Byl tedy drsnosrstý vipet bez šedi na tváři a méně husté
srsti dlouhosrstou nebo jinou samostatnou "variantou", jak říká
Lloyd? Snad.
Vše co víme je, že Lloyd užíval obou termínů, a domníval
se, že je zapotřebí dále popsat dva odlišné "drsnosrsté"
vipety, přičemž jedna "varianta" měla našedlou tvář a
"velmi husté osrstění" a druhá evidentně tyto znaky postrádala,
nicméně stále se jednalo o zvíře, o němž nebylo možno říci, že
je krátkosrsté.
O třináct let později,
v roce 1907, pan Lloyd v edici Dogs Melbournské sportovní knihovny napsal:
“Vipeti jsou neobyčejně bystří a chytří psi, přičemž je
velmi úchvatné je pozorovat. Existují
v krátkosrsté a drsnosrsté variantě. Více
oblíbení jsou krátkosrstí.” Poté ještě jednou rozdělil
nekrátkosrsté vipety do dvou kategorií v následujícím výroku: “Nedomnívám
se, že drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy dosáhne
takové obliby v očích rozhodčích jako krátkosrstí
jedinci..." Zde se znovu objevuje historický odkaz na nekrátkosrsté
vipety, a znovu jejich evidentní rozdělení na dvě varianty.
Lloydův první výrok rozděluje vipety na krátkosrsté a nekrátkosrsté.
Poté ale dále rozděluje nekrátkosrsté vipety na dva odlišné
typy. Pokud budeme zkoumat
větnou skladbu, zjistíme, že před a za větným spojením "či
členitosrstý druh" nejsou čárky.
Pokud by tam čárky byly, věděli bychom, že Lloyd pouze použil
jiného výrazu k pojmenování stejného typu osrstění. On
však píše "…drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy…",
a to bez použití čárek, podle všeho tak maje na mysli dva odlišné
typy nekrátkosrstých vipetů.
Je
obtížné diskutovat o historických odkazech starých 100 let.
Jestliže lidé tvrdí, že dlouhosrstí vipeti dříve
neexistovali, lze je pouze odkázat na tyto odkazy. Mimoto, jak bylo zmíněno
výše, lidé, jejichž rodiny vipety ve Velké Británii po generace
chovaly, vypověděli o svých zkušenostech s dlouhosrstými vipety
vybavenými dlouhou, jemnou a hebkou srstí. Taktéž obchodníci
s uměním potvrdili, že se setkali s různými starými uměleckými díly,
na nichž byli vyobrazeni psi, jež se nepochybně podobali dlouhosrstým
vipetům. Z těchto historických odkazů je zřejmé, že dlouhosrstí
vipeti byli evidentně velmi vzácní, a to i na konci 19. století, kdy
se objevily uzavřené registry a jejich "uznávané" výstavy.
Historičtí autoři nicméně znali a psali o "dlouhosrstém
zarostlém" vipetovi.
Vedle
pramenů již zmíněných existují další důkazy, že genetický záznam
dlouhého osrstění ve vipetech přetrvával a do genofondu vipeta byl
uveden snad někdy v minulém století.
Oxfordská filologická společnost zjistila, že pojem "vipet"
a jeho variace se v anglických publikacích poprvé objevil v roce
1577, a prokázala, že angličtí španělé byli křížení s jinými
plemeny včetně vipetů.
Zmínka poměrně nedávná, co se týče drátosrstých vipetů, je obsažena v
knize chrtího znalce Dr. Briana Plummera The
Complete Book of Sight Hounds, Long Dogs and Lurchers z roku
1991, kde autor v kapitole o vipetech píše: “Zřídka bylo možno vidět členitosrsté vipety na závodech v Černém
kraji, přestože nebyli tito psi v žádném případě v oblasti
Sheffieldu, Doncasteru a Newcastlu vzácní.”
Plummer používá termínu "členitosrstý" k označení drátosrstého
vipeta. Plummer dále píše:
“Přestože Hubbard popisuje téměř vymizelé plemeno, drsnosrstý
vipet (pes připomínající drobného drsnosrstého španělského
galga) existoval až do pozdních dvacátých let 20. století, přičemž
téměř jistě nesl geny severního pracovního teriéra.”
A “Zřídka bylo možno vidět drsnosrstého vipeta v oblasti
kolem Walsallu...” Hubbard ve čtyřicátých letech 20. století ve svém díle použil
termínu "drsnosrstý", čímž chtěl poukázat na
rozmanitost drátosrstého vipeta, který ve 40. letech již v podstatě
zmizel.
Cathy Flamholz v A
Celebration of Rare Breeds,
Svazek II z roku 1991 napsala: “Autoři s dřívějších dob byli samozřejmě dobře obeznámeni s
existencí jak dlouhosrstého, tak drátosrstého vipeta.”
Drátosrstí vipeti byli v Kalifornii chováni Arroyem Kennelem a
až do třicátých let 19. století cvičeni k závodu Jamesem F.
Youngem a jeho dcerou Christine Cormany.
Cormany o těchto psech psala v Kennel
Review, uvádějíc, že vážili přibližně 22 liber, i když jedna úspěšná
fena dosáhla váhy pouze 15 liber.Byli
převážně černí, stříbrní a světle hnědí.
Cormany píše: “Pokud si vzpomínám, nikdy jsme neměli bílého, žíhaného nebo vícebarevného
psa,” a “Stavba těla drsnosrstých psů byla často velmi
srovnatelná se stavbou těla krátkosrstých vipetů.”
Všech těchto psů bylo nutno se zbavit poté, co během Krize o závody
opadl zájem a Arroyo Kennel byl nucen chov zastavit.
Vícebarevní a jinak zbarvení drátosrstí vipeti se nadále
vyskytovali ve dvacátých a třicátých letech v Evropě.
Naneštěstí je tedy ve Spojených státech nyní původní drátosrstý
vipet díky dlouholeté diskriminaci v podstatě vyhynulým plemenem.
K této smutné situaci došlo z toho důvodu, že autoři
standardu vipeta drátosrsté vipety ani nechtěli, ani je neměli v
oblibě.Krátká srst
odhaluje profil psa lépe než více vydatnější osrstění, a tak se
stala tím typem osrstění, které autoři standardu vipeta považovali
za "jedinou (jimi) akceptovatelnou srst", čímž došlo k
tomu, že chovatelé se v průběhu následujících let uchylovali ke
krátkosrsté variantě. Zbavit se psů s drátosrstými znaky bylo jednoduchým, ač časově náročným,
úkolem. Jelikož je drátová
srst dominantním znakem, projevuje se naprosto zřetelně a tak jí lze
velmi snadno škodit. Protože
však dlouhá srst je recesivním genem, může být nesena neodhalena
po generace.
|
